Jak jsem již avizovala v minulém příspěvku, vydali jsme se s bandou známých a kamarádů na sjezd Berounky.
Vyjížděli jsme z Plzně z místa "U Jiřího", kde pravidelně probíhají poutě. Náš cíl měl být Zvíkovec za Liblínem, měli jsme uplavat cca 55 km.
Jenže to jsme netušili, že nás potká něco, co nám totálně zničí celý víkend. Čtěte dále!
První den jsme ujeli cca 15 km a utábořili se v kempu pod mostem v Dolanech. Ani nevím jak se ten kemp jmenoval, ale byla to opět katastrofa. K večeři "řízečky", které vypadaly jako malé nugety, vše mastné, ohřívané, odporné...prostě fujky. Snídaně probíhala v podobném duchu. V noci jsem zjistila, že mi někdo z lodi ukradl vestu, nicméně jsem si za ní mohla asi sama.
První den nesvítilo sluníčko. Nicméně jsme narazili na nutrie, labutě a kachny. Příroda byla okolo řeky skvělá.
V Dolanech se k nám přidala ještě další skupinka kamarádů a společně jsme pluli "soulodili" až do Nadryb, kde si naši přátelé dali jídlo, zatímco my jsme se ještě rozhodli doplavit k přívozu a kempu "Nadryby", kde jsme si dali všichni pizzu, relax a nabrali dalších sil k plavbě až do Liblína, kde jsme měli další nocleh. Zvolili jsme docela příjemný kempík Raggae kemp místo hlučné sousední Kobylky a rozdělali stany. Další den jsme měli ještě uplavat 20 km do Zvíkovce, kde jsme měli vracet lodě.
Večer mi začínalo být trochu blbě od žaludku. Šla jsem do stanu dřív než ostatní s tím, že se vyspím. Zbytek party se šel ještě projít do Liblína.
Najednou jsem začala cítit strašný tlak v žaludku a vystřelila jsem za stan, jen tak tak jsem to stihla, abych tu šavli nehodila do spacáku. O to víc jsem byla překvapená, že za chvíli se přibelhal můj muž s tím, že prozvracel celou cestu z Liblína a šel z procházky dřív. Ostatní jsme moc nevnímali a oba si lehli s tím, že to prostě zaspíme.
Nešlo to. Každý z nás každou chvíli chodil házet šavle za stan, já už chodila i do křoví, protože jsem měla mega obrovský průjem. O to více mi překvapilo, když jsem cestou na další výpravu do křoví potkala totálně zvracejícího kámoše, ze kterýho to šlo také solidně ven.
S mužem jsme sebrali pár důležitých věcí a zavolali si taxi. Musím říci, že takovou cestu jsem dlouho nezažila. Muž mne podpíral, já každou minutu odskakovala do křoví, pak už jen k chodníku. Muž mne musel zvedat ze silnice, protože jsem několikrát upadla s tím, že už nemohu dojít ani metr a prostě se po té silnici k taxíku plazila.
Doma jsem si vzala uhlí, imodium a snažila se usnout. Druhý den jsme volali klukům a dva z nich také jeli v noci domů, kamarád dokonce šel do nemocnice a zbytek ráno odjel domů s tím, že vrátili dříve lodě a výlet se přerušil.
Jediní, komu nebylo blbě byla skupinka, která jedla v jiném kempu než Nadrybech.
Takže my jsme ještě tři dny ležely se střevními potížemi, já si to ještě prodloužila, protože jsem šla s kamarádkou na brusle a snědla zmrzlinu, takže jsem si celý proces zopakovala.
Na tuhle vodu všichni jen tak nezapomeneme.
A máte pravdu, Berounka je fakt "volej" :D
PS: fotky jsou od kamaráda Ondry, snad se nebude zlobit. Jediný měl vodotěsný kryt na mobil :) A máme několik krásných společných fotek, nicméně ne každý můj kamarád bude chtít být určitě viděn na nějakém blogu, proto fotky dávám neurčité, abych zachovala anonymitu těch, kteří by si to třeba přáli :)
Vyjížděli jsme z Plzně z místa "U Jiřího", kde pravidelně probíhají poutě. Náš cíl měl být Zvíkovec za Liblínem, měli jsme uplavat cca 55 km.
Jenže to jsme netušili, že nás potká něco, co nám totálně zničí celý víkend. Čtěte dále!
První den jsme ujeli cca 15 km a utábořili se v kempu pod mostem v Dolanech. Ani nevím jak se ten kemp jmenoval, ale byla to opět katastrofa. K večeři "řízečky", které vypadaly jako malé nugety, vše mastné, ohřívané, odporné...prostě fujky. Snídaně probíhala v podobném duchu. V noci jsem zjistila, že mi někdo z lodi ukradl vestu, nicméně jsem si za ní mohla asi sama.
První den nesvítilo sluníčko. Nicméně jsme narazili na nutrie, labutě a kachny. Příroda byla okolo řeky skvělá.
V Dolanech se k nám přidala ještě další skupinka kamarádů a společně jsme pluli "soulodili" až do Nadryb, kde si naši přátelé dali jídlo, zatímco my jsme se ještě rozhodli doplavit k přívozu a kempu "Nadryby", kde jsme si dali všichni pizzu, relax a nabrali dalších sil k plavbě až do Liblína, kde jsme měli další nocleh. Zvolili jsme docela příjemný kempík Raggae kemp místo hlučné sousední Kobylky a rozdělali stany. Další den jsme měli ještě uplavat 20 km do Zvíkovce, kde jsme měli vracet lodě.
kemp v Dolanech
Večer mi začínalo být trochu blbě od žaludku. Šla jsem do stanu dřív než ostatní s tím, že se vyspím. Zbytek party se šel ještě projít do Liblína.
Najednou jsem začala cítit strašný tlak v žaludku a vystřelila jsem za stan, jen tak tak jsem to stihla, abych tu šavli nehodila do spacáku. O to víc jsem byla překvapená, že za chvíli se přibelhal můj muž s tím, že prozvracel celou cestu z Liblína a šel z procházky dřív. Ostatní jsme moc nevnímali a oba si lehli s tím, že to prostě zaspíme.
cesta na Liblín
Nešlo to. Každý z nás každou chvíli chodil házet šavle za stan, já už chodila i do křoví, protože jsem měla mega obrovský průjem. O to více mi překvapilo, když jsem cestou na další výpravu do křoví potkala totálně zvracejícího kámoše, ze kterýho to šlo také solidně ven.
S mužem jsme sebrali pár důležitých věcí a zavolali si taxi. Musím říci, že takovou cestu jsem dlouho nezažila. Muž mne podpíral, já každou minutu odskakovala do křoví, pak už jen k chodníku. Muž mne musel zvedat ze silnice, protože jsem několikrát upadla s tím, že už nemohu dojít ani metr a prostě se po té silnici k taxíku plazila.
Doma jsem si vzala uhlí, imodium a snažila se usnout. Druhý den jsme volali klukům a dva z nich také jeli v noci domů, kamarád dokonce šel do nemocnice a zbytek ráno odjel domů s tím, že vrátili dříve lodě a výlet se přerušil.
Jediní, komu nebylo blbě byla skupinka, která jedla v jiném kempu než Nadrybech.
Takže my jsme ještě tři dny ležely se střevními potížemi, já si to ještě prodloužila, protože jsem šla s kamarádkou na brusle a snědla zmrzlinu, takže jsem si celý proces zopakovala.
Na tuhle vodu všichni jen tak nezapomeneme.
A máte pravdu, Berounka je fakt "volej" :D
PS: fotky jsou od kamaráda Ondry, snad se nebude zlobit. Jediný měl vodotěsný kryt na mobil :) A máme několik krásných společných fotek, nicméně ne každý můj kamarád bude chtít být určitě viděn na nějakém blogu, proto fotky dávám neurčité, abych zachovala anonymitu těch, kteří by si to třeba přáli :)
Žádné komentáře:
Okomentovat